Reklama zdarma, zvýšení návštěvnosti

BIO-INFORMAČNÍ PŘÍPRAVKY PRO UZDRAVENÍ A REGENERACI BUNĚK V TĚLE

Marcela Abha Kunz
Marcela Abha Kunz
VŠE JE ENERGIE, VŠE SOUVISÍ SE VŠÍM!!!

- vše, co se nám děje JE ODRAZ TOHO,
CO JSME MY SAMI UDĚLALI V MINULOSTI

-KAŽDÝ DEN MŮŽE BÝT "NOVÝM STARTEM"
mého života, stačí jen chtít!!!

-Vše, co opravdu chci, mohu změnit - pokud se k tomu
opravdu rozhodnu!!!

-Všichni jsme zodpovědni za to, co se nám děje!

-Každý z nás se potýká s kritikou sebe i druhých!

-Všichni tu řešíme, nějaký složitý problém!

-Každá myšlenka je energií pro budoucnost!

-Každý pocit a procítění mění tok energií v nás i kolem nás!

-Rozhodujeme se každou sekundou, o tom co si myslet,
o tom, co cítit u toho, o tom, jak se dívat na situace, v nichž jsme...atd.
Všichni si takto kolem sebe tvoříme shluky energií, ve kterých pak žijeme.
/Marcela Abha Kunz/
Diagnostika aury,čaker s vysvětleními a doporučeními / 1200 Kč
Diagnostika aury,čaker s vysvětleními a doporučeními / 1200 Kč
time-3222267__340.jpg
/úryvek od S.N.Lazareva/

Co je to čas?

Proč je tak nerozborně spojen s prostorem a hmotou? Čas je vždy jistou rozlehlosti, což znamená, že úzce souvisí S jistými zvláštnostmi prostoru. Jestliže prostor stlačíme do jediného bodu, stlačí se do jediného bodu i hmota, a čas se tudíž zastaví. Prostor a hmota jsou přitom stabilními informačními shluky. Z čehož plyne, že při stlačení prostoru a hmoty houstnou na jedné straně informace, a na straně druhé toto zhuštění informací musí vést ke zhuštění prostoru a zástavě času. Čím vyšší je hutnost informací, tím pomaleji musí plynout čas. Člověk jako informační soustava může ovlivňovat časoprostorové charakteristiky ve svém okolí. Když vysledujeme zvláštnosti vlivu času na funkce lidského organismu a jejich zpětnou vazbu, můžeme se dopracovat nových pravd a zjištění. To znamená, že musíme začít jednou zcela elementární věcí: prozkoumat, co zpomaluje a co naopak zrychluje lidské stárnutí. Je všeobecně známo, že intenzivní útrapy mohou stárnutí výrazně urychlit. To znamená, že neschopnost vyrovnat se se stresem časové procesy urychluje a zdálo by se, že urychlení času je tedy jednoznačně špatné.
"Když vzniká nějaká nebezpečná situace a já se něčeho bojím, urychluji v sobě běh času. V takovém případě je pro mě daleko snazší jakýkoli děj kontrolovat, jen se mi zpravidla o několik dní uspíší menstruace." Vybavil jsem si fakt, že v kritických situacích dochází u mnohých lidí k urychleni vnitřních procesů a všechno se jim zdá pomalejší než obvykle. Nejednou jim to pomůže zachránit si život. Zároveň jsem však zaznamenal, že při porušování nejvyšších zákonů člověk začíná rychleji stárnout. Když je v nás agrese vůči času, stárnutí se dostavuje mnohem překotněji a celý proces je doprovázen nemocemi. Lítost nad minulostí je ve vztahu k času přímou agresí a přináší velmi těžké choroby. Strach z budoucnosti rovněž.
PŘÍPAD JEDNÉ PACIENTKY

Vzpomínám si na jednu pacientku, které jsem se snažil pomoci v roce 1982, kdy jsem měl ještě ordinaci ve středisku na Něvské třídě. Vyzáblá, asi tak šedesátiletá žena mi líčila své problémy. Poslouchal jsem jí klidně a vcelku bez emocí. Když mi však ukázala svou fotografii z nedávné doby, šokovala mě. Vyšlo najevo, že jí není ještě ani čtyřicet. Rozdíl byl přitom pouhé dva roky. Na fotografii jsem spatřil kvetoucí, velmi krásnou ženu, kdežto přede mnou teď seděla její babička, v nejlepším případě její matka. „Jste neuvěřitelně agresivní vůči času," řekl jsem jí, "a důvod toho, co se s vámi stalo, bychom měli hledat v období, kdy vám bylo kolem dvaceti." Mučivě se snažila vybavit si událostí, které se jí přihodily právě v této době. Všechny pokusy vzpomenout si na něco podstatného však byly marné. "Těsně předtím, než jsem takhle zestárla, jsem pocítila, jak mi z hrudi téměř hmatatelně uniká energie. Neznámo proč jsem ale zahořela silnou touhou po mužích, po lásce." Tehdy jsem v tomhle všem hledal jen souvislost agrese s chorobou, pokoušel jsem se příčinu odhalit nejen v ženě samotné, ale i v jejích ženských předcích. Ať jsme se však já i ona snažili sebevíc, na nic jsme nepřišlí. Když později mé zkušenosti a vědomosti rostly, často jsem se k tomuto případu vracel. V době dokončování druhé knihy, kdy jsem kromě pozemských začal brát v potaz i duchovní hodnoty jako samostatnou kategorii, bych charakterizoval její osud jako čítankový příklad extrémní žárlivosti. Ta byla devadesátkrát intenzivnější, než je běžný průměr. Takovouto žárlivost mohlo zablokovat jedině prudké stárnutí. Jak ale žárlivost souvisí s urychlením času, to jsem nechápal. V posledních měsících jsem stále častěji narážel na případy, kdy člověk příliš lpěl na čase. Když v tomto člověku někdo urazí nejvyšší city lásky a ušlechtilosti, začíná být agresivní a najednou se upíná právě k času. Porušení nejvyšších zákonů tedy vede k urychleni času. V duši té ženy zřejmě docházelo k mimořádně intenzivnímu porušení nejvyšších zákonů, které úzce souviselo se žárlivostí.
HMOTA, PROSTOR, ČAS

Za hranicí času a prostoru se nalézá Bůh.
To znamená, že až opustíme hájemství prostoru a času, přestaneme být nemocni.

HMOTA je součástí Boha a je v ní samozřejmě i značný díl lásky.
PROSTOR je také součástí Boha a je v něm ještě větší díl lásky.
Proto se z vakua rodí hmota - jednodušeji řečeno, hmota se rodí z ducha.
V ČASE je pak obsažen největší díl lásky, proto se z času rodí prostor a hmota.

Myslel jsem si, že systém budovaný mými výzkumy je uzavřen, ale prudký zvrat událostí ukázal, že tomu tak není. Začněme tím, že můj stav v jemné hladině, kterou neustále kontroluji, se koncem onoho roku ‚začal prudce zhoršovat. V obyčejném režimu bych býval zemřel už někdy koncem listopadu čí na počátku prosince. Vznikala jakási nová vrstva, a já byl při prvním setkání s ní bezmocný. Nejzajímavější na tom všem ale bylo, že počátkem prosince začal u nás doma každou chvíli drnčet telefon a docela neznámí lidé se vyptávali, kdy budu mít pohřeb. "Víte," vykládala mi nějaká paní, "chodím k jednomu senzibilovi a tam jsem se dověděla, že Lazarev zemřel. Ráda bych zašla na jeho pohřeb a uctila jeho památku." O několik dní později se ozval další zajímavý telefonát. Byl to jeden léčitel ze Sibiře. "Vyřiďte Lazarevovi, aby všeho nechal a přijel ke mně - pomůžu mu zachránit se před smrtí. Už brzy všichni onemocní záhadnou chorobou a začnou na ni umírat. A Lazarev ochoří a zemře jako první. Já ale dobře vím, že udělal pro lidi hodně dobrého a rád bych ho zachránil." "Něco na tom je, seber se a jeď," řekl mi přítel. "Sám jsi přece říkal, že přesně v tomhle období bys mohl zemřít, a teď se ještě začaly ozývat ty telefonáty s úplně stejnou informací. Hned dneska ti koupím lístek a jeď." Tohle všechno se až příliš podobalo pravdě. Ale já se ho snažil uklidnit:

"Představ si, že všechno, co ten člověk řekl, by byla pravda. Že bych za ním jel a on mě vyléčil. Jenže co by si pak počali ti ostatní? Kdežto pokud opravdu umírám, ale najdu východisko za pomoci své vlastní metody, dokážu pomoci milionům lidí. Já bych s tím odjezdem zatím nespěchal."

Zavolal jsem jedné své pacientce a poptal se jí na zdraví. "Je mi nějak hůř," řekla mi, "přestože jsem se neustále modlila." "A jak jste se modlila?" "No - prosila jsem Boha o odpuštění za svou duchovnost." "Ale vy přece nemáte prosit o odpuštění za duchovnost!" zařval jsem na ni do sluchátka. "Vy máte prosit o odpuštění za to, že na své duchovnosti příliš lpíte a že jste si z ní udělala hlavní cíl.
DIAGNOSTIKA.jpg
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one