...Když se nebojíte být upřímný a za žádných okolností neohrožujete cit lásky v duši, sbližujete se s Bohem. A je tu ještě jeden důležitý okamžik: čím blíž jsme Bohu, tím je to pro nás nebezpečnější." Tvář mého pacienta se překvapeně protáhla: "Jak tomu mám rozumět? Znamená to například, že čím zkušenější je horolezec, tím nebezpečnější jsou cesty, po nichž postupuje? Jakou to má logiku?" "Čím blíž je člověk Bohu, tím nebezpečnější je cesta, po které kráčí," opakoval jsem. "A tím silnější bude naše bolest, když toto štěstí ztratíme. Při posilování lásky k Bohu se tedy musíme orientovat nejen na bohatství citu, štěstí a rozkoše, ale i na větší strádání.
(čím blíže jste Bohu, tím VĚTŠÍ ODPOVĚDNOST ZA TO, CO ČINÍTE+TÍM VĚTŠÍ BUDE I VAŠE ZTRÁTA, KDYŽ PORUŠÍTE ZÁKONY BOŽÍ=zákonitosti vesmíru a stvoření)
Protože cíl musí být neotřesitelný a všechno pracuje ve prospěch tohoto cíle. A teď si představte, že svým cílem učiním duchovnost. To znamená, že ráj, který jsem vytvořil, mravný a spravedlivý, musí být věčný. Ideály, morálka a zákony, které vzniknou na jejich základě, jsou hodnotou nejvyšší a stoji nad láskou k Bohu, láskou k lidem i nad životem jako takovým. V tom případě už budu ochoten zabít ne dva tři lidi, ale rovnou celé miliony. Což se koneckonců dělo pod vládou fašistů či komunistů, kdy se země ve jménu nějaké myšlenky měnila v jatky. To znamená, že duchovnost je mnohem větším štěstím, ale také naopak neštěstím, když se sama sobě změní v účel.