Tíhnutí
Již od mládí mě to táhlo k indické filozofii. Četl jsem, že tíhnutí k pozemskému, světské vášně a
tužby přinášejí člověku jen strázeň a neštěstí, ale zároveň jsem si uvědomoval, že vše, co mě
obklopuje, spatřilo světlo světa právě díky lidským tužbám. Vyznat se v tom jsem nedokázal, tak
jsem o tom přestal přemýšlet, a vůbec jsem nepředpokládal, že až se začnu věnovat léčitelské praxi,
budu nucen se k vyřešení tohoto problému vrátit.
Již dlouho mi bylo jasné, že deformace duchovních struktur pole vedou k chorobám. Potřeboval
jsem si ale ujasnit, jaké emoce a jakým způsobem pole deformují. Jako první jsem identifikoval
nenávist. Ta pole deformuje v oblasti hlavy. Musel jsem v lidském poli objevit citová a pocitová
centra. Přirozeně se nedalo předpokládat, že bych je identifikoval na fyzické úrovni. Znamenalo to,
že se musím obrátit ke strukturám mimo tělo, a to jsou čakry. Už předtím jsem slyšel o četných
technikách diagnostiky podle některé lidské čakry, a pak jsem byl seznámen ještě s jednou.
"Podívej se," vysvětloval mi můj školitel, "když se ruka od čakry bezděky vzdaluje, znamená to,
že čakra je v nerovnováze. Pracuj chvíli rukou nebo tužkou, a sám energii čakry pocítíš."
Pustil jsem se do práce a novou techniku jsem cvičil znovu a znovu. To vše mé další výzkumy
stále důrazněji orientovalo k problematice pole. Jakmile jsem přestal příčiny chorob hledat na
fyzické úrovni, pokusil jsem se porovnat emocionální napětí, vznikající v čakrách, s rozměry
deformací okolních polí. V oblasti hlavy jsem nalezl nenávist, žárlivost a závist. V oblasti hrudi
pocit křivdy. V oblasti první čakry potlačení lásky v jiných nebo v sobě. Když jsem zaznamenal
nějakou deformaci pole, okamžitě jsem si modeloval, jaké pocity ji vyvolaly. Celá tato soustava
fungovala podle principu "ano – ne“.
Jeden muž začal špatně vidět. Důvodem byla nenávist související se ženou. Přihodilo se to asi
před deseti lety. Teď se kruh uzavřel. Jedinou možností úniku byla očista skrze modlitbu a pokání.
Při stovkách diagnóz jsem dospěl k závěru, že člověka se zmocňuje vždy několik silných pocitů
naráz. Dejme tomu pocit křivdy a zároveň nenávisti. Nebo křivdy a k tomu potlačené lásky.
Nakonec jsem odhalil pocitová pole, čakrami nijak nesouvisející. Ukázalo se, že deformaci pole
vyvolává nejčastěji odsudek, zbabělost, zrada, svatokrádež nebo křivopřísežnictví. Když člověk lže
jiným, je to divadlo, ale když lže sám sobě, je to nemoc. Když se sami sebe snažíme vnitřně
přesvědčit, že někoho nemáme rádi, že někdo není slušný, může to vyvolat těžkou chorobu. Vnitřní
upřímnost je jedním z předpokladů zdraví.
Zajímavý případ jednou vznikl jako důsledek lidské zbabělosti. Zaznamenal jsem výbuch
nepřízně jednoho člověka vůči jinému. Výbuch vyrostl z kombinace hned tří programů: zřeknutí se,
nenávisti a zničení. Zbabělost se zase skládá z pěti programů: špatné smýšlení o někom, odsudek,
zřeknutí se, nenávist a program zničení. Program takové agrese přitom probíhá nezávisle na tom,
zda se bojím toho člověka, nebo zda se naopak bojím o něj. V prvním případě jde zřejmě o agresí
vůči jedinci, ve druhém případě spíš o starost o něj. Ve skutečnosti ho však v obou případech
ničíme.
Nakreslil jsem si lidskou postavu a vyznačil nejběžnější emoce. Obláček nad hlavou znamenal
odmítání. Vědomá agrese sídlí před obličejem, podvědomá za týlem. Nenávist sídlí přímo v
obličeji, křivá mysl v týle. Před hrudí křivda učiněná, za zády křivda utrpěná. Před první čakrou
ubití lásky v jiném, za první čakrou ubití lásky v sobě. Všechno se to podobalo vázání koberce.
Pracoval jsem deset i více hodin denně a spřádal si nové vidění světa na úrovni pole. V některých
složitých situacích jsem viděl, jak v člověku vybuchují všechny agresivní emoce naráz.
Vypadalo to, jako když pavouk rozhodí všech osm noh do stran. Při sledování takových explozí jsem narazil
na fakt, který mě ohromil.
Jakmile jsem pochopil, že agrese může být namířena nejen proti jinému člověku, ale i vůči
zvířeti čí rostlině a může rovněž vyvolávat nemoc, zařadil jsem to vše do svého systému, abych
zjistil, vůči komu vlastně podobná agrese směřuje. Pak do schématu začaly vstupovat další entity -
čas, prostor, jiné civilizace, záhrobí, osud, božství. V lidském podvědomí jsou uloženy informace o
vztahu k jakékoli entitě. Z této mozaiky se skládá jeho charakter, zdraví i osud. Když jsem tedy
pacientům vysvětloval, že v nich probíhá program ničení čehosi, často jsem slýchal odpověď, že to
vlastně neobyčejně milují, a v takovém případě jsem byl nucen připustit, že přílišné tíhnutí k
čemukoli může zabíjet stejně jako nenávist. Přílišné tíhnutí plodí nenávist. Když jsem se pokoušel
pracovat na základě této koncepce, výsledky se okamžitě zlepšily.
Naproti mně usedl pacient, jemuž jsem před několika měsíci nedokázal pomoci. Ten mladík mi
ustaraným hlasem líčil problémy ve své rodině:
"Tchyně si před několika měsíci zlomila obě ruce. Sotva opustila nemocnici, zlomila si nohu.
Něco tu rozhodně není v pořádku, cítím, že v tomhle musí mít někdo prsty."
"Máte pravdu, někdo v tom prsty má," řekl jsem mu, "a jste to vy sám."
"Ale co vás nemá!" zkoprněl ten mladý muž. "Já se k ní chovám naopak báječně."
"A o to právě jde. Máte tendenci příliš k lidem lnout, a tím jím škodíte. Podívejte se: tohle je
schéma lidského těla, a takhle nás obklopují duchovní struktury našeho pole. Právě tady, v poli,
sídlí soustava obrany člověka před neštěstím. Takže když k někomu příliš přilnete, zbavujete ho
obranných systémů, sídlících v jeho poli, a ničíte jeho osud."
"A co mám tedy dělat?" zeptal se mladík.
Upřímně řečeno jsem tehdy nevěděl, co mu odpovědět, ale pokusil jsem se přece jen nějak
pomoci.
"Když se tak silně vážete na lidi kolem sebe a vůbec na nejbližší okolí, musíte to od sebe
zároveň vědomě trochu odstrkovat. Snažte se neuvíznout v myšlenkách na nejbližší. Zůstávejte
někdy úplně sám. První pohyb nečiňte k sobě, ale od sebe. Hlavně byste ale měl pochopit, že lnout
k jiným lidem celou duší nelze."
V mých názorech na problém to byl hotový převrat. Tíhnutí k pozemskosti přinášelo obrovské
škody tomu, k čemu jsem lnul, ale sám jsem mohl utrpět taky. Jak se později ukázalo, lnout lze i ke
zvířeti, k domovu či k zaměstnání, nejen k člověku.
Pokoušel jsem se jednomu pacientovi vysvětlit, že jeho dcera je nemocná, protože on sám k ní
příliš tíhne.
"A to ji tedy mám nenávidět, nebo co?" zeptal se mě rozhořčeně.
"Ne, to ne, podstata věcí tkví v míře. Prostě se k ničemu pozemskému nesmíme vázat příliš
úporně."
Pro něj však bylo velmi obtížné mi porozumět. Někdy mi bezmocí doslova klesaly ruce, ale
osud mi nabízel i úspěchy a já se pomalu a nenápadně dostával dál a dál.
Jednou jsme si s přítelem vyrazili na venkov. Jedno oko mu najednou opuchlo a zalilo se krví.
Těsně před odjezdem udeřil kladivem do smaltované nádoby a odražené střípky se mu zasekly do
oka.
"Žena se celý večer snažila ten otok vyléčit. Ale ať jsme dělali, co jsme chtěli, bylo to pořád
horší."
"Zakopaný pes je v tom, že ses příliš soustředil na svou chatu a problémy kolem ní," řekl jsem
mu. "Tak ti něco jakoby zakrývá oči, abys na ni tolik nehleděl a pořád o ní nepřemýšlel."
"Ale přesně takhle to je!" zvolal překvapeně. "V posledních dnech jsem nemyslel na nic jiného
než na chatu."
Během několika hodin se oko úplně vyčistilo. KDYŽ ČLOVĚK POCHOPÍ,ŽE SE K NĚČEMU UPNUL AŽ PŘÍLIŠ, působí to daleko efektivněji než jakékoli zaříkávání.
/S.N.Lazarev/