Marcela Abha Kunz
Marcela Abha Kunz
VŠE JE ENERGIE, VŠE SOUVISÍ SE VŠÍM!!!

- vše, co se nám děje JE ODRAZ TOHO,
CO JSME MY SAMI UDĚLALI V MINULOSTI

-KAŽDÝ DEN MŮŽE BÝT "NOVÝM STARTEM"
mého života, stačí jen chtít!!!

-Vše, co opravdu chci, mohu změnit - pokud se k tomu
opravdu rozhodnu!!!

-Všichni jsme zodpovědni za to, co se nám děje!

-Každý z nás se potýká s kritikou sebe i druhých!

-Všichni tu řešíme, nějaký složitý problém!

-Každá myšlenka je energií pro budoucnost!

-Každý pocit a procítění mění tok energií v nás i kolem nás!

-Rozhodujeme se každou sekundou, o tom co si myslet,
o tom, co cítit u toho, o tom, jak se dívat na situace, v nichž jsme...atd.
Všichni si takto kolem sebe tvoříme shluky energií, ve kterých pak žijeme.
/Marcela Abha Kunz/
Diagnostika aury,čaker s vysvětleními a doporučeními / 1200 Kč
Diagnostika aury,čaker s vysvětleními a doporučeními / 1200 Kč
Opište prosím kontrolní kód "7133"

TÍHNUTÍ=lpění na čemkoli pozemském

Lpění na Zemi, pozemském životě, hmotných věcech i na kráse planety
Lpění na Zemi, pozemském životě, hmotných věcech i na kráse planety
TÍHNUTÍ
Tíhnutí
Již od mládí mě to táhlo k indické filozofii. Četl jsem, že tíhnutí k pozemskému, světské vášně a
tužby přinášejí člověku jen strázeň a neštěstí, ale zároveň jsem si uvědomoval, že vše, co mě
obklopuje, spatřilo světlo světa právě díky lidským tužbám. Vyznat se v tom jsem nedokázal, tak
jsem o tom přestal přemýšlet, a vůbec jsem nepředpokládal, že až se začnu věnovat léčitelské praxi,
budu nucen se k vyřešení tohoto problému vrátit.
Již dlouho mi bylo jasné, že deformace duchovních struktur pole vedou k chorobám. Potřeboval
jsem si ale ujasnit, jaké emoce a jakým způsobem pole deformují. Jako první jsem identifikoval
nenávist. Ta pole deformuje v oblasti hlavy. Musel jsem v lidském poli objevit citová a pocitová
centra. Přirozeně se nedalo předpokládat, že bych je identifikoval na fyzické úrovni. Znamenalo to,
že se musím obrátit ke strukturám mimo tělo, a to jsou čakry. Už předtím jsem slyšel o četných
technikách diagnostiky podle některé lidské čakry, a pak jsem byl seznámen ještě s jednou.
"Podívej se," vysvětloval mi můj školitel, "když se ruka od čakry bezděky vzdaluje, znamená to,
že čakra je v nerovnováze. Pracuj chvíli rukou nebo tužkou, a sám energii čakry pocítíš."
Pustil jsem se do práce a novou techniku jsem cvičil znovu a znovu. To vše mé další výzkumy
stále důrazněji orientovalo k problematice pole. Jakmile jsem přestal příčiny chorob hledat na
fyzické úrovni, pokusil jsem se porovnat emocionální napětí, vznikající v čakrách, s rozměry
deformací okolních polí. V oblasti hlavy jsem nalezl nenávist, žárlivost a závist. V oblasti hrudi
pocit křivdy. V oblasti první čakry potlačení lásky v jiných nebo v sobě. Když jsem zaznamenal
nějakou deformaci pole, okamžitě jsem si modeloval, jaké pocity ji vyvolaly. Celá tato soustava
fungovala podle principu "ano – ne“.
Jeden muž začal špatně vidět. Důvodem byla nenávist související se ženou. Přihodilo se to asi
před deseti lety. Teď se kruh uzavřel. Jedinou možností úniku byla očista skrze modlitbu a pokání.
Při stovkách diagnóz jsem dospěl k závěru, že člověka se zmocňuje vždy několik silných pocitů
naráz. Dejme tomu pocit křivdy a zároveň nenávisti. Nebo křivdy a k tomu potlačené lásky.
Nakonec jsem odhalil pocitová pole, čakrami nijak nesouvisející. Ukázalo se, že deformaci pole
vyvolává nejčastěji odsudek, zbabělost, zrada, svatokrádež nebo křivopřísežnictví. Když člověk lže
jiným, je to divadlo, ale když lže sám sobě, je to nemoc. Když se sami sebe snažíme vnitřně
přesvědčit, že někoho nemáme rádi, že někdo není slušný, může to vyvolat těžkou chorobu. Vnitřní
upřímnost je jedním z předpokladů zdraví.
Zajímavý případ jednou vznikl jako důsledek lidské zbabělosti. Zaznamenal jsem výbuch
nepřízně jednoho člověka vůči jinému. Výbuch vyrostl z kombinace hned tří programů: zřeknutí se,
nenávisti a zničení. Zbabělost se zase skládá z pěti programů: špatné smýšlení o někom, odsudek,
zřeknutí se, nenávist a program zničení. Program takové agrese přitom probíhá nezávisle na tom,
zda se bojím toho člověka, nebo zda se naopak bojím o něj. V prvním případě jde zřejmě o agresí
vůči jedinci, ve druhém případě spíš o starost o něj. Ve skutečnosti ho však v obou případech
ničíme.
Nakreslil jsem si lidskou postavu a vyznačil nejběžnější emoce. Obláček nad hlavou znamenal
odmítání. Vědomá agrese sídlí před obličejem, podvědomá za týlem. Nenávist sídlí přímo v
obličeji, křivá mysl v týle. Před hrudí křivda učiněná, za zády křivda utrpěná. Před první čakrou
ubití lásky v jiném, za první čakrou ubití lásky v sobě. Všechno se to podobalo vázání koberce.
Pracoval jsem deset i více hodin denně a spřádal si nové vidění světa na úrovni pole. V některých
složitých situacích jsem viděl, jak v člověku vybuchují všechny agresivní emoce naráz.

Vypadalo to, jako když pavouk rozhodí všech osm noh do stran. Při sledování takových explozí jsem narazil
na fakt, který mě ohromil.
Jakmile jsem pochopil, že agrese může být namířena nejen proti jinému člověku, ale i vůči
zvířeti čí rostlině a může rovněž vyvolávat nemoc, zařadil jsem to vše do svého systému, abych
zjistil, vůči komu vlastně podobná agrese směřuje. Pak do schématu začaly vstupovat další entity -
čas, prostor, jiné civilizace, záhrobí, osud, božství. V lidském podvědomí jsou uloženy informace o
vztahu k jakékoli entitě. Z této mozaiky se skládá jeho charakter, zdraví i osud. Když jsem tedy
pacientům vysvětloval, že v nich probíhá program ničení čehosi, často jsem slýchal odpověď, že to
vlastně neobyčejně milují, a v takovém případě jsem byl nucen připustit, že přílišné tíhnutí k
čemukoli může zabíjet stejně jako nenávist. Přílišné tíhnutí plodí nenávist. Když jsem se pokoušel
pracovat na základě této koncepce, výsledky se okamžitě zlepšily.
Naproti mně usedl pacient, jemuž jsem před několika měsíci nedokázal pomoci. Ten mladík mi
ustaraným hlasem líčil problémy ve své rodině:
"Tchyně si před několika měsíci zlomila obě ruce. Sotva opustila nemocnici, zlomila si nohu.
Něco tu rozhodně není v pořádku, cítím, že v tomhle musí mít někdo prsty."
"Máte pravdu, někdo v tom prsty má," řekl jsem mu, "a jste to vy sám."
"Ale co vás nemá!" zkoprněl ten mladý muž. "Já se k ní chovám naopak báječně."
"A o to právě jde. Máte tendenci příliš k lidem lnout, a tím jím škodíte. Podívejte se: tohle je
schéma lidského těla, a takhle nás obklopují duchovní struktury našeho pole. Právě tady, v poli,
sídlí soustava obrany člověka před neštěstím. Takže když k někomu příliš přilnete, zbavujete ho
obranných systémů, sídlících v jeho poli, a ničíte jeho osud."
"A co mám tedy dělat?" zeptal se mladík.
Upřímně řečeno jsem tehdy nevěděl, co mu odpovědět, ale pokusil jsem se přece jen nějak
pomoci.
"Když se tak silně vážete na lidi kolem sebe a vůbec na nejbližší okolí, musíte to od sebe
zároveň vědomě trochu odstrkovat. Snažte se neuvíznout v myšlenkách na nejbližší. Zůstávejte
někdy úplně sám. První pohyb nečiňte k sobě, ale od sebe. Hlavně byste ale měl pochopit, že lnout
k jiným lidem celou duší nelze."
V mých názorech na problém to byl hotový převrat. Tíhnutí k pozemskosti přinášelo obrovské
škody tomu, k čemu jsem lnul, ale sám jsem mohl utrpět taky. Jak se později ukázalo, lnout lze i ke
zvířeti, k domovu či k zaměstnání, nejen k člověku.
Pokoušel jsem se jednomu pacientovi vysvětlit, že jeho dcera je nemocná, protože on sám k ní
příliš tíhne.
"A to ji tedy mám nenávidět, nebo co?" zeptal se mě rozhořčeně.
"Ne, to ne, podstata věcí tkví v míře. Prostě se k ničemu pozemskému nesmíme vázat příliš
úporně."
Pro něj však bylo velmi obtížné mi porozumět. Někdy mi bezmocí doslova klesaly ruce, ale
osud mi nabízel i úspěchy a já se pomalu a nenápadně dostával dál a dál.
Jednou jsme si s přítelem vyrazili na venkov. Jedno oko mu najednou opuchlo a zalilo se krví.
Těsně před odjezdem udeřil kladivem do smaltované nádoby a odražené střípky se mu zasekly do
oka.
"Žena se celý večer snažila ten otok vyléčit. Ale ať jsme dělali, co jsme chtěli, bylo to pořád
horší."
"Zakopaný pes je v tom, že ses příliš soustředil na svou chatu a problémy kolem ní," řekl jsem
mu. "Tak ti něco jakoby zakrývá oči, abys na ni tolik nehleděl a pořád o ní nepřemýšlel."
"Ale přesně takhle to je!" zvolal překvapeně. "V posledních dnech jsem nemyslel na nic jiného
než na chatu."
Během několika hodin se oko úplně vyčistilo. KDYŽ ČLOVĚK POCHOPÍ,ŽE SE K NĚČEMU UPNUL AŽ PŘÍLIŠ, působí to daleko efektivněji než jakékoli zaříkávání.
/S.N.Lazarev/
TÍHNUTÍ K POZEMSKOSTI
strom.jpg
Další objev, k němuž jsem v této oblasti dospěl, spočíval v tom, že tíhnutí k pozemskosti v jisté
míře škodí jiným světům. A ty jiné světy většinou útočily právě na zrak, když jim někdo
způsoboval škodu. V mé soustavě kromě lidí, zvířat, živé i neživé přírody ústrojně fungovaly i jiné
světy, protože se ukázalo, že mají pro naši existenci mimořádný význam.
Velký podíl mého času je vyhrazen výzkumům. Jednou jsem se rozhodl zjistit, jaké škody
přináší zištnost. Zištný člověk, uvažující jen o vlastním prospěchu - způsobuje nějakou škodu, nebo
ne? Dospěl jsem k naprosto nečekanému závěru. Ukázalo se, že zištnost je téměř čistý program
zkázy jiných světů. Jak ale souvisí lidská nenasytnost s agresí vůči jiným světům? To jsem
zpočátku nemohl pochopit. Když však něčemu nemohu porozumět, rozhodně toto téma
neopouštím, jen ho na čas odkládám stranou. Dříve či později se k němu jistě vrátím - má paměť
všechno uchová. To mě při výzkumech zachránilo už mnohokrát.
Jedna mladá žena ke mně přivedla svého příbuzného. "Má neoperovatelnou rakovinu žaludku a
já vás prosím, abyste ho alespoň zbavil bolestí."
Podíval jsem se, oč jde, a zjistil jsem obrovitou agresi vůči neživé přírodě. Tu obvykle blokuje
rakovinné bujení. Rakovina žaludku značívá pocit utrpěné křivdy. Ještě jsem si upřesnil, že tento
stav nějak souvisí se zaměstnáním postiženého.
"Pokud dokážete nezlobit se na lidi a na všechno, co souvisí s vaší prací, uzdravíte se."
"Jak bych se nezlobil !" odpověděl mi muž. "Pracuju od rána do noci jako kůň, peníze skoro
žádné, a nadřízení se ke mně chovají jako k cizímu."
"Pokud budete tohle všechno považovat za příčinu, nikdy se pocitu křivdy nezbavíte. Jakákoli
nepříjemnost, která vás potká, není příčina, ale důsledek. Příčina tkví v nedokonalosti vaší duše,
která se všemi těmi nepříjemnostmi očišťuje. Jenže vy se místo toho urážíte, nechcete se očistit a
dočkáte se ještě většího kopance. Raději si celý den opakujte: Všechny mám rád a na nikoho se
nezlobím."
Po několika dnech jsem tomu pacientovi zavolal. Řekl mi, že se cítí normálně a všechny bolesti
se utišily. Navrhl jsem mu, aby za týden přišel na další sezení, ale neobjevil se. Podíval jsem se do
jeho pole a zjistil jsem, že se všechno usadilo.
A právě v té době se na mě obrátila jedna moje známá, která se začala léčit podle mé soustavy.
"Už jsem z těch věčných omluv za všechny své poklesky unavena. Navrhni mi nějakou
modlitbu, která by mě toho všeho zbavila najednou."
Když je nemoc vyvolána agresí a lze ji léčit jen očistou duše skrze pokání, člověk, který v sobě
cítí lásku, bude zdráv na těle a šťasten na duchu. Je třeba v sobě neustále pěstovat lásku k lidem.
"Ráno vstaň a popřej dobro a zdar celému okolnímu světu:
lidem, zvířatům, travám i květinám. A řekni: mám se ráda, mám ráda jiné lidi, mám ráda Zemi,
mám ráda vesmír i Boha. Tak se tvá duše očistí od agrese a ty se uzdravíš."
Byla nadšená.
Dřív jsem se obvykle obával poskytovat jakákoli přímá doporučení. Když člověku nabídneme
obraz světa, bude si v něm cestu hledat sám, kdežto když ho tím světem povedeme, aniž bychom
cokoli vysvětlovali, mohl by zahynout.
"K čemu to vlastně vybízíte?" slýchal jsem často. "Tohle všechno už je přece dávno známo."
Já ale k ničemu nevybízím a nic nedoporučujI, jen poskytujI obraz světa, který se jeví mému
vnitřnímu zraku. Každý si pak sám rozhodne, co má udělat. Nu a téhle své známé jsem jako první
poskytl přímé doporučení. Měl jsem pocit, že jsem již připraven k praktickým krokům. Zajímalo
mě, jak rychle se její duše začne očišťovat. O dva dny později jsem začal ztrácet zrak. Pravé oko mi
celé zrudlo a opuchlo. Pochopil jsem, že na mě někdo útočí, a začal jsem pátrat po původci tohoto
útoku. Pokud je to člověk, stačí potlačit analogický program v jeho duši, a útok pomine. Pokud je
to neživá příroda, je třeba potlačit podráždění, nerudnost vůči neživým objektům, a program se
rozptýlí.

Začal jsem tedy celou situaci zkoumat a najednou jsem s překvapením zjistil, že na mě dotírají
jiné světy. Soudě podle intenzity útoků se zdálo, že jsem se pro ně stal velkým nebezpečím, protože
jsem se dopustil jakéhosi mocného narušení. Zatím jsem však nemohl pochopit, co by to tak mohlo
být. Zrak se mi hodinu od hodiny horšil. Křečovité pokusy zorientovat se v této situaci zatím k
ničemu nevedly. Uvědomil jsem si, že zištnost je program ničení jiných světů. Jenže v poslední
době jsem si nebyl vědom ničeho, co by se takto mohlo projevit. Celý život jsem prožil v
materiálním nedostatku a nikdy jsem nebyl zištný. Naopak jsem díky tomu pociťoval, že se mohu
plně věnovat své práci na sobě a vyvarovat se mnohých problémů, které přináší hmotný dostatek.
Takže v zištnosti to nebude. Musí ale fungovat nějaký mechanismus, který zištnost připomíná.
Co je to vlastně zištnost? Je to příliš silné tíhnutí k pozemským statkům a ochota zříct se pro ně
Ducha svatého, tedy slušnosti, ušlechtilosti a lásky. Zištnost přináší škodu jiným strukturám, a mé
duchovní struktury se v jemné hladině rozprostírají po celém vesmíru. Pokusil jsem se vybavit si
všechny své výzkumy, které se nějak týkaly jiných světů.
Struktura vesmíru je buněčná. Jednotlivé buňky jsou právě jiné světy. Nejdůležitější na tom
všem však je, že má informační struktura je má přesná replika v každém z těchto světů. Jednoduše
řečeno mám v každém z těchto světů svého dvojníka. To znamená, že když budu příliš silně lpět na
pozemském štěstí, bude to, jako když si přitahuju přikrývku na sebe, jako když chci získat ze všech
světů vše pro svou fyzickou schránku v tomto světě; budu tak ničit své dvojníky v oněch jiných
světech. Nu a protože každý je provázán se světem, v němž sídlí, prakticky se jedná o program
deformace jiných světů. To znamená, že každé mé usilování musí mít práh, za nímž začíná zkáza.
Analyzoval jsem situaci posledních dnů krok za krokem a snažil se pochopit, co mě to tak
mohutně přitisklo k Zemi. Nepodařilo se mi ale vybavit si jedinou alespoň trochu významnou
událost. Jediné, čeho jsem se mohl chytit, byla má rada známé o tom, jak se má modlit. Pro každý
případ jsem se rozhodl projít i tuto variantu a zavolal jsem jí.
"Nazdar, jak se vede?"
"Mám něco s očima, přestávám vidět."
"A modlíš se, jak jsem ti doporučoval?"
"Samozřejmě. Ráno, v poledne a večer. Naučila jsem to i své děti a maminku."
"Tak jim řekni, aby toho všichni okamžitě nechali. Je v tom cosi nebezpečného."
Zavěsil jsem a začal situaci v duchu probírat. Když budeme kritickou chvíli vnímat jako neštěstí,
tak se člověk zlomí. Kdežto když ji budeme vnímat jako popud k sebezdokonalení, dostaví se místo
rozpadu vznik. Vzpomněl jsem si na kýmsi vyslovený výrok: "Bůh nám neukládá zkoušky, které
nejsme schopni zvládnout." Proto v posledních dvaceti pěti letech jakoukoli situaci nazírám jako
další schůdek na cestě k poznání světa. Znovu a znovu jsem pročítal text, který jsem dal své známé,
a nakonec jsem si ve věci udělal jasno.
Pojem Bůh jsem doposud stavěl až za lidi, zvířata, rostliny a Zemi. Přitom první cit lásky musí
směřovat k Bohu. Jakmile jsem si to uvědomil, zrak se mi okamžitě zlepšil. Znovu jsem zavolal své
známé. Všechno jsem jí vysvětlil, a během několika málo hodin se i jí pronikavě zlepšil zrak. A v
této chvílí jsem definitivně porozuměl Kristovu přikázání "Miluj Boha víc než otce a matku a syna
svého." Později jsem se měl na stovkách příkladů přesvědčit, že láska směřující nejdřív k Zemi, a
pak teprve k Bohu zabíjí, a naopak láska procházející skrze Boha očišťuje. Je třeba měnit nejen své
činy, ale i charakter a náhled na svět. Lidstvo musí dospět k vědomému a poučenému směřování k
Bohu. Víra v Boha se nesmí proměnit ve fanatismus a dogma. A vědomé, racionální směřování k
Bohu by se nemělo odříkat kontaktu s Nejvyšším. Toto pochopení se pak stalo páteří a hlavním
posláním mé druhé knihy.
Po tom všem, co se se mnou stalo, jsem kvalitativně změnil schéma diagnostiky, protože jsem
pochopil, že agrese je druhotná a že v jejím základu leží láska směřující k Zemi a tisknoucí naši
duši k pozemskému štěstí. Začal jsem hledat body lidského lnutí k Zemi a za pomoci zásadní
změny světového názoru i charakteru, skrze modlitby a pokání, vracet své duši harmonii.
Přišel jsem domů a přinesl nějaké sladkosti. Jako první nad sebou zvítězila má dcera.
"Tati, dej sem honem ty dobroty, mám na ně hroznou chuť." "Nespěchej. Nejdřív se navečeříme,
a pak teprve dostaneš pamlsky."
"Tati, ale já bych je chtěla hned, nebo umřu. Aspoň kousíček." "Dobře, dám ti, kolik chceš, ale
musíš mi splnit jedno přání." "Ale prosím, prosím," zaštěbetala. "udělám, co budeš chtít." "Tak se
posaď na pohovku a polož ruce na kolena. A v duchu žehnej Bohu, že ti dopřává takové
laskominy."

Všechno to udělala, a pak na mě zklamaně pohlédla.
"Ale já na to dočista ztratila chuť."
"Nedělej si starosti, chuť zase dostaneš, ale už normální.

První pocit radosti a vděku musí
směřovat tímhle směrem," ukázal jsem nahoru, "a teprve druhý k tomu, co máš ráda."

Šla do kuchyně a já viděl, jak se v ní všechno proměnilo, dokonce i její pohyby byly najednou
vláčnější a měkčí./S.N.Lazarev /
07.04.2017 09:34:30
Marcela Abha Kunz
Karmická očista paměti duše, čaker,buněk těla
Karmická očista paměti duše, čaker,buněk těla
počátek-pilz 1 díl.jpg
Motto:

"TI, KDO NEDOKÁŽÍ ZMĚNIT SVÉ MYŠLENÍ,

NEDOKÁŽÍ ZMĚNIT NIC"

George Bernard Show
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one